Kdo to nikdy nezažil, ten určitě nepochopí, jaké to je, když někdo nemá kde bydlet. Protože život bez bydlení má tolik různých úskalí, že si je my s vlastním domovem ani představit nedokážeme. Nikdy jsme se v takové situaci neocitli. Ale kdykoliv se v ní ocitnout můžeme, když se nám přestane dařit, hlavně v dobách jako je ta naše, kdy se zdražuje a chudne a spousta lidí to má den ode dne pořád těžší. Lidi prostě bydlení potřebují. A když ho nemají? Jak to vypadá potom? Jak bydlí ti, kdo nebydlí?
Někdo takový chodí spát tam, kde to zrovna aspoň trochu vyhovuje. Někdy si lehne na nádraží, někdy pod most, někdy i jen tak na ulici. Někam, odkud ho nějakou dobu nevyženou. A když má štěstí v neštěstí, třeba spočine i v nějaké ubytovně pro bezdomovce, kde mu navíc nabídnou i nějaký ten minimální servis.
Takový člověk může spát, kdy chce, neboť většinou nesežene práci a nemá ani peníze, takže je pro něj čas nevýznamná veličina. Ale zase spí jen do doby, než je někomu na obtíž, než ho probudí a vyvedou nebo vyženou. A to není skvělé nocování, to není jako doma nebo v hotelu.
Když se člověk bez bydlení budí, neví často, co ho ten den čeká. Ví jen, že se před potížemi takového dne nikam neschová. Nemá bydlení a nemá tedy kam. Putuje z místa na místo a je docela svobodný, ale takovou svobodu mu nikdo nezávidí. A po takovém dni je tu zase noc a zase den. Nepohodlí, nepříjemnosti, rizika. Něco, co lidi s vlastním bydlením znají jenom v omezené míře, čemu se lidi s domovem často úspěšně vyhnou.
A proto je bydlení tak důležitá věc. Bydlení, ve kterém má člověk měkkou postel, koupelnu, kuchyň, nábytek, ledničku, klimatizaci a spoustu dalších věcí, které mu pomáhají. Kdo to má, ten si žije, kdo to má, tomu nemusí vůbec nic chybět. Na rozdíl od těch, kteří mohou jenom snít o tom, že by jednou tak budou bydlet jako normální lidi.