Auta mám opravdu ráda. A také jako dospívající jsem si řekla, že bych si mohla vydělávat tím, že bych mohla také soutěžit v automobilu, že bych jezdila nějaké autodromy a podobně, protože tohle by mě bavilo. Jenomže, když jsem tohle řekla svým rodičům, že bych potřebovala potvrzení od rodičů, že mohu takhle jezdit, protože mě v té době ještě bylo šestnáct let, tak mi to moji rodiče odmítli podepsat. Řekli, že nechtějí, abych se zabila v autě, a to právě kvůli tomu, že oni mi podepsali souhlas. To je prý, jako kdyby mi podepsali to, že budu na invalidním vozíku anebo mrtvá. Samozřejmě, že asi první dva nebo tři týdny jsem byla na rodiče opravdu hodně naštvaná.
Nechtěla jsem s nimi ani mluvit, dokonce jsem také já hloupá uvažovala o tom, že uteču z domova. Potom jsem si uvědomila, že nevím, kam bych šla. To bych byla jako bezdomovec. Stejně by mě potom policie někde vypátrala a vrátili by mě rodičům a moji rodiče by měli potom ostudu u sousedů. A já vlastně také a potom bych také ještě měla navíc zaracha a tohle riskovat nebudu. A i když jsem nemohla řídit automobil takhle závodně, což bylo možno i od šestnácti let, tak jsem si říkala, že jakmile mi bude osmnáct let, že si udělám řidičské oprávnění a že si budu užívat.
Budu jezdit s automobilem kam jen budu chtít, budu si jezdit na výlety. Také jsem si řekla, že jakmile budu mít řidičské oprávnění, že si řidičák budu hlídat, že si ho budu střežit jako oko v hlavě. Nemám totiž zapotřebí, aby mi potom třeba za nějaký čas, třeba už i za krátký čas, policie zabavila řidičský průkaz. Já chci jezdit vždycky opatrně a jezdím dle předpisů. Nikdy jsem zatím neměla žádnou havárii Ale to, když jsem chtěla jezdit závodně automobilem, tak to přeci byly závody. A u závodu každý musí jezdit rychle, ovšem na silnici dodržuji opravdu všechny nutné předpisy a vůbec mi to nevadí.